Socially awkward

Napsat na tohle téma mě napadlo po dnešním až moc reálném snu, kdy jsem se měla vdávat a zjistila jsem, že to vše okolo nemám s kým prožívat. Měla jsem všechny svoje kamarádky, ale nikdo z nich mě neznal natolik, abych ho/jí mohla poprosit o pomoc s šaty, dortem, výzdobou a tak...a pak jsem stála před oltářem, byla jsem tam jen já, ženich a moje a jeho rodina. Byli jsme takoví Forever alone lidi, co se náhodou našli.

A od té doby jsem tak trochu v šoku, protože jsem si uvědomila, že je to vlastně založeno na realitě.
Během mých telecích let jsem si vypěstovala určitou formu schizofrenie, kdy jsem nejradši sama, ale zároveň toužím po něčí společnosti. Jsou dny, kdy mám chuť někam jít sama, s nikým nemluvit a nejradši vidět všechny kolem mně s explodujícími končetinami a hlavami. Pak jsou tady dny, kdy nechápu své vlastní samotářské já, protože mám chuť jít kamkoliv s kýmkoliv, aktivně se zapojit do rozhovorů, mít pocit, že někomu můžu věřit (věděli jste, že jsem až neuvěřitelně naivní?) a sdělovat si ta největší tajemství.

Zkusila jsem se zamyslet nad tím, proč vlastně nemám kamarádky, kterým můžu zavolat klidně ve 3 v noci, jít kdykoliv na kafe, říct jim to, co neví ani můj partner a dělat holčičí věci. Několik takových jsem měla, všechny, včetně té nejlepší, jsem bohužel nedobrovolně ztratila a chybí mi.

Ale já si za to vlastně můžu sama. Dneska jsem si uvědomila, že mám asi nějakou fóbii či co, ale když o tom přemýšlím, nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla já ta aktivní, která zvedla telefon nebo napsala jednoduchou zprávu třeba na facebooku komukoliv z mých známých se slovy "Máš čas? Pojď na kafe.". Je to strašně jednoduchý, ale přesto to z nějakýho důvodu nedokážu udělat. Asi mám povědomě strach, že se vnucuju nebo nechci, aby kvůli mně někdo měnil svůj rozvrh. Když kontaktuje někdo mě, klidně odložím všechny plány a povinnosti a s dotyčným se sejdu, protože vím, že to vždycky skončí skvělým dnem.

Dneska k nám přijel na návštěvu náš společný kamarád, Martijn, kterého jsem dlouho neviděla. Zeptala jsem se ho, proč už se tak moc nevídáme. On se chvilku ošíval a pak z něj vypadlo, že se nechtěl vnucovat, protože on je ten, který nám vždycky zavolá a domluví se s námi, kdy máme čas, abychom se sešli. Už mu bylo blbý volat pořád dokola a začínal si myslet, že ho nechceme vidět, když nikdy nezavoláme. Oops!

Proč se teda sama obírám o víc takových skvělých dnů? A je vůbec možný najít si nový kamarády, se kterými si rozumím vážně skoro ve všem? Stojí to za to slepovat stará rozbitá přátelství? Jste taky socially awkward? (a umíte to někdo přeložit do češtiny? :D)

Takže vyhlašuju takovou challenge sama sobě - přestanu tolik přemýšlet o banalitách a začnu se socializovat z vlastní iniciativy. Jestli jste na tom stejně, přeju vám hodně štěstí. Pokud jste v té druhé skupině lidí, kteří nechápou, co tady řeším za blbosti, teď je čas na váš facepalm.

via weheartit.com

14 comments:

  1. Heh, no ja nevim jestli je to mnou vlastni vinou, nebo ne, ale taky nikoho tak moc nemám. Nikdy jsem si s nikým nepadla do oka... Lidi mě celkově moc nemusí. Díky bohu za Haničku, kterou mám aspoň na telefonu, když potřebuju. :)

    ReplyDelete
  2. No vidis, mne jsi do oka padla hnedka. Hanicku si drz a nepoustej ji! Taky jsem mela svoji vlastni Hanicku, ale nejak se nase cesty rozdelily a ted kazda zijeme vlastni zivot. Planujeme setkani po cca 6 letech a ja jsem fakt zvedava, jak to vsechno dopadne.
    Ted uz jen musim nejakym zpusobem prekonat tu silenou vzdalenost, abych mohla videt lidi, na kterych mi zalezi.

    ReplyDelete
  3. tak tohle "předsevzetí" jsem si dala někdy v srpnu a celkem se mi ho dařilo dodržovat až do začátku listopadu, teď jsem trochu polevila :D

    ReplyDelete
  4. marilyn: ja jsem se taky koncem prazdnin zacala snazit a jak jsem byla v CR, krasne jsem to plnila ^^
    a vidis, jak to dopadlo - splnila jsem si jeden z prani a cilu - konecne jsem te poznala osobne a sly jsme na skvely sushi <3

    ReplyDelete
  5. jj, to bylo moc super, až budeš zase v ČR, tak to musíme zopakovat :)

    ReplyDelete
  6. ja nemam ani jednu kamaradku, ktera by o mne vedela neco, ktere bych zavolala ve 3 rano, s kterou bych sla na kafe. mam jen znamy ze skoly, se kteryma se ve volnym case nestykam....vlastne ani nevim, kdybych se vdavala, kdo by byl muj svedek, asi nahodny kolemjdouci, nemam komu rict, ani z rodiny. taky si rikam, ze si budu vic aktivni v tomto, ale zatim se mi to uz asi 5 let nedari.

    ReplyDelete
  7. tak tohle jsem kdysi zazivala taky .. nastesti (tuk, tuk, tuk) musim rict, ze to je snad za mnou. Ale uplne vim jak to myslis, tak snad se ti podari to tvoje 'predsevzeti' :)

    ReplyDelete
  8. Taky chápu... Popadává mě to většinou kolem novýho roku, kdy si po hektickejch vánocích říkám, že letos bych se konečně mohla opravdu svým přátelům věnovat pravidelně a častěji, než jen před vánocema a kolem narozenin (plus mínus půl roku). A pochopitelně z toho moc nezůstane. A další rok zase znovu...
    A nějak to všechno pitomě letí... :/

    ReplyDelete
  9. Přesně vím, o čem mluvíš. Já jsem vinou podobného přístupu v podobné situaci, ale převrácené. Mám nejbližší kamarádky, jenže se nějak rozjely do světa a já jsem zůstala v Brně sama. A úplně mi zase chybí okruh nějakých "známých", s kterýma by se dalo něco jen tak podnikat, občas se vidět, prostě tak nějak jen trávit čas. A to je taky na palici :(

    ReplyDelete
  10. Já mám ten samý problém. Mám sice nejlepší kamarádku se kterou si můžu říct cokoliv apod., ale bohužel, ona na mě skoro nikdy nemá čas. Když se sejdeme, je to super, ale musí si na mě ten čas udělat. Já jsem schopná kvůli ní zavrhnout všechny plány, ona ne :(

    Pak mám ještě jednu kamarádku, se kterou se ale vídame ve čtyřech, já muž a ona a její muž. Pak už nemám nikoho. Rozhodně nikooho, komu bych zavolala a řekla třeba, pojď se mnou na zumbu a ona by řekla, tak jo. Ale já si za to můžu sama, mám víc kamarádů kluků, se kterýma si fakt rozumím, ale od tý doby, co mám muže s nima nemůžu chodit každý týden na pivo.

    Nikdy jsem třeba ani neměla partu kamarádek, se kterýma bych pravidelně někam chodila. Na střední to bylo třeba vždycky jen takový nárazový. Asi to mám od základky, holky mě šikanovaly, byly to hnusný pomlouvačný slepice a já se jim od tý doby prostě tak nějak vyhýbám :)

    ReplyDelete
  11. diky moc za komentare. asi k tomu nemam, co rict. jsem rada, ze v tom nejsem sama, ale na druhou stranu je mi lito, ze tim prochazite taky :(
    Snad bude lip!

    ReplyDelete
  12. jé! Adelko, mám to hodně podobně, až na to, že se občas překousnu a snažím se organizovat (se zaťatými zuby, protože to není moje oblíbená činnost). Ale když nezorganizuju, většinou na mě lidi kašlou (a jo, přiznám se bez mučení, když nekašlou, občas účast na jinými-organizovaných-akcích vzdávám, protože nejsem v komunikativní náladě a na všechny bych byla akorát tak hnusná). Nevím, čím to je, ale začínám se s tím smiřovat - mám spoustu řekněme "blízkých známých", s kterýma je fajn zajít na kafe (včetně půlky plurku), ale žádnou BFF, který bych volala ve tři v noci - ale jsem ráda aspoň za to první (a za muže, který je mým nejlepším kamarádem, což taky zdaleka není samozřejmost). Člověk asi nemůže mít úplně absolutně všechno (a bůhví, jestli by to ještě u Lvíčka nedělalo zlou krev :DD)

    ReplyDelete
  13. já jsem totally socially awkward;D

    ReplyDelete

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...